Bartoloměj

Ale kudy teď?
Drahý Bartoloměji. Když se nesmíme prát vleže a podkůvky nám tak sluší…
tak sluší v objetí bílých okvětních lístků, které padnou na potemnělý trávník…
Odnikud a k nám… Odnikud a k nám…

Víš co, Šebestová? Proč je pýření tak hebké, smířlivé a spravedlivé? Že i do vlásků fouká, že i domov přivane? Hrdost a pýření. Hrdost a pýření. Milé, mlaďounké, za úsvitu malátné…
Co na tom, že texasky jsou tuhé jako asfalt a dušička vzpěněná?
Všechno se poddá, všechno se poddá, když říkáš NE a víš proč.

Machu??? Chtěla bych se tě dotýkat úplně všude. Teď, hned! A ty??? Šebestová se hodně, ale hodně dlouho a malinko nepřítomně kouká na Macha, pak na kachny v řece a opět na Macha… a tak pořád dokola…

Lidé přicházejí a odcházejí, ale Jonatán zůstává, odvrací v naději usměvavou tvář k paní Kadrnožkové, která si vložila dlaně mezi stehna a říká: „Tak se nám to počasí zkazí, zkazí a zmalátní v mžení slibném…“
A Jonatán si pomyslí: “Co to ta paní Kadrnožková mele, proboha… a ještě k tomu Mach a Šebestová se na sebe tak divně a úlisně dívají… Pane Bože, kam jsi mne to vrazil???“

Machu! Ty moc dobře víš, jak to myslím!!!

Paní Kadrnožková se několikrát zhluboka nadechla, několikrát přeložila nohu přes nohu, ona je totiž bývalá ředitelka školy, a tak ví, jak se to dělá… Uhladila si sukýnku, zvedla bradu a prdel…a šli… šli slunečným spravedlivým dnem, který zapomněl na chamtivost, závist a údajnou přiměřenost. Bylo jim spolu hezky, paní Kadrnožková koukala jen vpřed, asi k lepším zítřkům, zatímco Jonatán se opakovaně ohlížel a ohlížel a pak se na to vyprd, nemělo to cenu, a navíc je to hróóózně nepohodlné…

Šebestová! Jsi nádherný blázínek, já ti to říkám furt… Být s tebou znamená nechat se unášet línou vodou, volně, svobodně, do kamení vrážet a být…
Jen být… dočasně být…

Tož tak, drahý Bartoloměji, půjdem???

Půjdem někam, kde ani NE, není řešení…


Návod k použití:
Bóóóže můj, tolik krásného a bizarního náš život přináší.
Co říkáš, Bartoloměji?